Nový člověk

... pokračování z minula ...
Jednoho dne mi tajemným hlasem oznámila pomocnice v kuchyni, že má nového přítele, a že si teda na úterý bere volno, jestli by to šlo, a že by za ním jela do Velkého města, neb tam bydlí. Byl začátek března, kšeft na pendrek, tak co bych jí bránil. Odjela v jedenáctčtyřicet a víckrát se nevrátila. Pouze ve čtvrtek rozhořčeně mi spílala do sluchátka proč dostala výpověd a v pátek si přišla pro věci. No a v sobotu nám ukázala svého nového přítele.
Nebyl to nikdo jiný než Šámal Štěpenec. Zprvu jsme na sebe koukali jak staří známí, ale později jsme konstatovali, že je to fakt. Naše dlouholeté dvacetileté přátelství prostě nešlo jen tak zapomenout.
Šámal zrovna tou dobou dělal černého šerifa a při jedné pitce v Lánech, myslím že to byly moje narozeniny, se seznámil s nějakou Klátilkou. Slovo dalo slovo a tak si s Divuší dal spicha v Praze a ted bydlí u ní.
Vlastně jsem byl i svým způsobem rád, že jsem potkal dalšího člověka na úprku z města. Dost svých kamarádů jsem právě tímto krokem ztratil, ale je fakt že dost nových jsem našel. Ihned jsem s ním u sklenky zelené, kterou ovšem on zásadně odmítal - dal si fernet, probíral budoucnost a při tklivých melodiích Punk Floyd, jsme oba zapomněli na čas.
Ten nám ráno Divuška připomněla nervozním poklepáváním špičky nožičky o skleněnou výpln dveří. Tím pro mou osobu naštěstí poklepávání skončilo. U Šámala to však pokračovalo poklepáváním i na části těla a obličeje.
Smutně jsem dopíjel svou zelenou láhev, věrnou přítelkyni a uvažoval o svém nanicovatém samotářském partnerském životě...