Pozdrav z Vancouveru

29.09.2009 18:32

Ahoj všichni!

Předem se omlouvám, za tento trochu hromadný pozdrav a slibuju, že
příště už to bude individuálně :)

Dnes to byly přesně 2 měsíce, co jsme odrazili od rodné hroudy. Chtěla
bych se omluvit a trochu vysvětlit všem, kterým jsem před odjezdem
slíbila, že se brzy ozvu. Ačkoli tady v Kanadě všechno víceméně funguje,
můj počítač je tou výjimkou potvrzující pravidlo a dorazil s 2-měsíčním
zpožděním. Takže až do tohoto týdne jsem se přetahovala se svou drahou
polovičkou o jeho notebook a když už jsem se k němu pozdě v noci
dostala, nebyl čas ani energie na větší psaní. Takže proto se ozývám až
teď.

Chtěla jsem vám toto zpoždění vynahradit trochu obsáhlejším povídáním o
našem pobytu ve Vancouveru, ale ukázalo se, že je trochu moc obsáhlé.
Tedy pracovala jsem na něm 3 večery a vyprodukovala 3 stránky A4 hustého
textu a nedostala jsem se dál než ke třetímu dni našeho pobytu. Manžel
mi pak vynadal, že to nikoho nezajímá, že to nikdo nebude číst, atd.
takže jsem se rozhodla že budu psát zatím „do šuplíku“ a místo toho
pošlu trochu střízlivější pozdrav. Uvidíme, kolik toho vyprodukuju a
jestli to pak budete mít chuť někdo číst.

Tak tedy zkrácená verze ... teď po dvou měsících se to zdá už neskutečně
dávno, že to ani není pravda, ale začátky byly přece jenom trochu
dobrodružný. V Londýně nám uletěl noční let do Vancouveru, museli jsme
tam přespat a letět druhý den s jinou společností. Ale Oskarčí byl celý
let docela v pohodě, jen vymýšlet pro něj zábavu nepřetržitě 9 hodin
byla i ve velkém letadle fuška. Ale zvládli jsme to – Oskar nebrečel a
rodiče byli úplně grogy. Vancouver nás přivítal trochu deštivě, ale
musím říct, že to byl jeden ze tří nebo čtyř deštivých dnů za celé léto.
Jakýsi podzim nám tu začal v podstatě až včera. Celý červenec a část
srpna byly naopak rekordní teploty přes 30°C a všichni tu umírali
vedrem, protože na to nejsou zvyklí a i 25°C je pro ně hodně (ne že
bychom sem hezké léto přivezli my, spíš asi globální oteplování :) Léto
jsme tedy strávili částečně na pláži, kterých je tu několik asi 10 minut
autem, částečně procházkami po okolí a objevováním Vancouveru. A
samozřejmě zařizováním domácnosti, protože jsme museli koupit úplně
všechno od houbičky na nádobí, přes vysavač a nějaký nábytek a
samozřejmě i auto. Bez toho se tu nedá existovat. Naštěstí se nám ho
podařilo sehnat už po týdnu, což bylo super, protože dojíždět na nákupy
taxíkem bylo opravdu komplikovaný. Na pěší vzdálenosti není ani ve
Vancouveru ani v Kanadě skoro nic. I když vás místní pošlou jen „přes
ulici“ počítejte minimálně 1 až 2 kilometry ostré chůze, pojem
vzdálenosti je tu opravdu trochu jiný. Teď po dvou měsících se naše
domácnost blíží plné zabydlenosti. Máme mezonetový byt v přízemí kousek
od univerzity, takže Honza to má do práce 5 minut pěšky. To si hrozně
pochvaluje. Byt má vlastní vchod z předzahrádky oddělené od společné
zahrady živým plotem, takže to dělá aspoň trochu dojem vlastního domku,
na který jsme byli zvyklí. A je situovanán do vnitrobloku, takže je tu klid.

Největší změna pro mě byla, že ve městech tu jsou čtvrti rozdělené na
nákupní a rezidenční. V rezidenčních čtvrtích se pouze bydlí, v
nákupních se jí a nakupuje. V praxi to znamená, že v okolí několika
kilometrů od domova, si nekoupíte ani rohlík a jsou tam pouze domy,
domky, domečky a vily. Abyste si dali kafe nebo něco nakoupili, musíte
sednout do auta a vyjet kousek dál. Naši čtvrť jsem první dny považovala
taky za rezidenční a byl to docela šok. Na procházky dobrý, ale nekoupit
si bez auta ani chleba k snídani? Postupně se ukázalo, že naše
univerzitní čtvrť je něco mezi a přece jen se tu aspoň základ nakoupit
dá i na procházce s kočárkem. Ovšem musí člověk vědět kde, protože to je
další specialita Vancouveru – všechna jídelní a prodejní místa jsou z
pro mě neznámého důvodu dobře ukrytá. Většinou žádná reklama a za
tónovanými skly budov to člověk snadno přehlédne. Např. jsem jednou šla
s Oskarem přes univerzitní kampus (cca 3 km) a dostala chuť na kafe.
Našla jsem si na mapce, že cestou domů by měly být 4 kavárny. Řekla jsem
si „4 to je spousta možností, tak prostě půjdu a až na nějakou narazím“.
Nenašla jsem ani jednu! Zkrátka kavárny a obchůdky se tu musí hledat
jako houby, ale když už je najdete, většinou tam seženete i věci, které
byste nečekali. Jako např. když jsem potřebovala fotku na pas, poslali
mě do spodního patra obchodního domu a tam vzadu v koutku se krčila
pobočka kanadské pošty, kde mi udělali fotky na pas. No napadlo by vás
se jít dát vyfotit na poštu, která je navíc v „Tescu“ hned vedle
sezónního výprodeje zahradního nábytku.... už se zase nějak moc
rozpisuju! budu to muset zkrátit nebo nechat na příště :)

Tak ještě krátce o Kanaďanech. Jak vypadá pravý Kanaďan v podstatě
nevím, protože je tu asi 80% asiatů všech možných národností. Ale obecně
musím říct, že lidi jsou tu víc v pohodě, než v Čechách. Pořád jsem si
ještě nezvykla, že se na vás na ulici všichni usmívají, i když je
neznáte. Nečekají, že se s nimi budete zdravit nebo zastavovat, prostě
se jen míjí s úsměvem. A není to naučený „americký“ úsměv, lidi jsou tu
docela přirozený. V obchodech a v restauracích jsou samozřejmě také
daleko příjemnější, ale to by v porovnání s Čechama vyhrála asi většina
zemí. Rozhodně si tu nepřipadáte jako zákazník = obtížný hmyz, který je
otravuje v práci, která je nebaví. Naopak jsou rádi, když se jich na
něco zeptáte a když mohou pomoct. Nepříjemný lidi jsem tu potkala zatím
asi 2, jeden byl pán na procházce s „rotvajlerem“ bez košíku, který asi
zrovna neměl svůj den a rozčílilo ho, když jsem před ním vzala Oskara za
ruku, aby si ho neběžel pohladit jak to dělá zatím s každým psem. Druhý
člověk bez smyslu pro humor je náš „domácí“ = údržbář. Jmenuje se Sandy
Sandulak, takže jsme ho okamžitě přejmenovali na Sněhuláka, aby s ním
byla aspoň nějaká sranda.

Čechů jsme tu zatím moc nepotkali, jen jedny známé, na které jsme měli
adresu z Čech a pak asi 2 zájezdy v centru města.

Už budu asi opravdu končit. Příště zase něco o městě a o papírování, to
je tady kapitola sama pro sebe.

Takže závěrem, máme se fajn, občas se mi stýská, ale to je asi normální
(depky jsem tu měla asi 3) a už se moc těším na rajskou od mámy a až vás
uvidím v prosinci. Přiletíme 1.

Mějte se moc fajn a když budete mít chvilku, napište mi, co je u vás nového.

Ahóóój z Vancouveru!

Lída

PS 1: Zdravim vsechny volejbalisty, na koho jsem nenasla adresu, muzete
klidne presposlat :)

PS 2: Zjistete mi od Kasi, co chtel privezt ? Neco od Vancouver Canucks?

—————

Zpět