A pak nastalo jaro

Už je to pomalu ubíjející. Za celých třiatřicet let se mi nestalo, aby nenastalo jaro. Někdy dřív, někdy později. Ale vždycky okolo března a dubna vypukne. Deprese z tepla, hnusnej čerstvej vzduch, plány do budoucna - to vše mi bere zákazníky, kteří pak utíkají pryč z příjemně zakouřených místností hospod. Prchají ven, do přírody, jako kdyby celou zimu seděli doma za pecí. Jako kdyby do té doby neviděli les, role, louky a stráně. To vše tu bylo i přes zimu, jenže krásně příkryté závojem sněhu a ukrylo před našimi zraky všechen ten lidský nepořádek, louže a kopřivy.
Co z jarního počasí, když začnou lítaj mouchy, vosy, včely a jiní hlodavci našich koží? Co s alergiemi na pel a jinej smrad? Vypálit. Stráně, louky. At zhyne všechen ten hmyz, jen když je pryč ta hnusná suchá tráva z lonska. Místo ní bude kvést nová čerstvá. Hasiči aspon budou mít čárku za hašení a místní sbor bude moci obhajovat svou činnost a žádost o další dotací na příští rok. Za ní pak uspořádají ples a pozvou Hlavu státu.
Z rozjímání mě ruší Toník a žádá pět piv. Tři do džbánku a dvě do sebe. Jeho tchán má cukrovku a dcera dítě. Co mě je do toho, když je Jaro?
Mezitím řeší fotbalový stůl, zda byla odpískaná penalta byla za ruku, nebo za faul. Obránce tvrdí, že rozhodčí je kretén, ale to tvrdí furt, takže se mu nedá věřit. Trenér Bobošík opět po svém dvanáctém pivu prodává druhou třídu za pět tisíc a hodla za to zabít prase a upéct. Tvrdím mu, že prase za to nemůže�
K pípě se blíží Toník a soudí, že když má tchán cukrovku, tak mu musej stačit piva dvě.
Pomalu začínáme počítat a balit fidlátka, neb čas se nachýlil. Ještě si nechat napsat adresu o nějakého pomatence, co má tátu u vojenské kontrarozvědky. Rezignovaně sleduju jak se pachtí s neznámými písmenky a snaží se vzpomenout na zákoutí pravopisu: píše se pošta se š nebo ž?
Trpělivost leč má své meze. Dveře jsou doširoka otevřené a v nich i dobře patrná záda člověka jenž vyzradil právě vojenské tajemství. Ani průhledný dotaz, že je venku tma a on netrefí zpět na Kladno nás neobměkčila k natočení dalšího piva. A tak Tondovi nezbylo, než se s neznámým podělit o poslední tchánovo pivo.
"Stejně má cukrovku, tak nesmí alkohol, džbánek mi schovejte, zejtra se pro něj stavím.", loučí se a já ulehčeně zamykám. Zítra budu mít volno a půjdu do lesa. Hrozná představa.